Je 21.12.2023 kolem poledne. Sedím u stolu a jím božskou svíčkovou mamky mého muže. A najednou to vidím a cítím i ve svém těle. Možná je to tím časem vánočním...nevím...
Přišel mi obraz Ježíše umírajícího na kříži a jasně jsem ve své hlavě slyšela větu: "TEN, JEHOŽ VĚDOMÍ NEBYLO NIKDY UKŘIŽOVÁNO..."
Protože ukřižovat bylo možné jenom tělo, sílu vědomí ne...
Ať už byl ten příběh jakýkoliv, velice se mne dotkl další prožitek...a to, že I JEŽÍŠ VNÍMAL OBČAS VE SVÉM SRDCI ZMAR Z TOHO, ŽE LIDÉ NECHÁPOU TO, CO PŘEDÁVÁ. Co přišel předávat. A i přesto ve své misi odhodlaně i za podpory jemu blízkých pokračoval, protože věděl, že je to velmi důležité. Byl to jeho úkol, jeho rozhodnutí.
Připomínat nám jiný náhled na život, než jaký byl v té době známý a podporovaný (jaká paralela s dnešní dobou). Byla to velmi náročná "práce".
Když jsem si ten pocit uvědomila, bylo mi do pláče...Jak moc dobře ho znám i já sama? Kolikrát jsem ve svých životech zažila nepochopení pravdy, kterou jsem nesla a která byla požehnána božstvím samým? Jak často i nyní cítíme zmar z toho, že ještě "nejsme tam, kde jsme si mysleli, že máme být"? Že ostatní "neslyší, nevidí, nechápou co neseme"? :))
A jak blahodárné (zjišťujeme), je to celé pouštět a odevzdávat své lpění, chtění, tíhu světa, vize do rukou Boha. Aby on vedl naše kroky, aby on vedl probouzení našeho božství a kristovství v nás.
Protože teď je ten čas, kdy nepřichází nový Mesiáš, ale každý sám sobě je si Mesiášem. Tím, který poznává moudrost své Duše.
Tím, který postupně otevírá lásku svého srdce.
Ten, který poznává, čím lidství doopravdy je.
A tak nám přeji...ať tu nádhernou symboliku vánočního zrození využijeme pro své rozpomenutí se na hodnoty, které sem přináší každý jeden z nás.
ŽE BOŽÍM DÍTĚTEM je každý z nás.
Že to jsi ty i já.
Že ty i já jsme tou nekonečnou láskou, jen jsme na to přes naše lidské zkušenosti a tvrdé prožitky tolikrát zapoměli.
A že si na to můžeme znovu vzpomenout.
A začít to žít.
A že stejně jako milující betlémská rodina je pro nás důležitá i ta naše. Ať je jakákoliv. Že funkční a milující rodina je základem fungují laskavé společnosti, protože jak v malém, tak ve velkém.
A že Bůh může být na naší cestě velkou posilou. Jeho vnímání, jeho podpora. To, že můžeme začít vidět a cítit svět i jeho očima.
Bůh je pro mne láska. Jasnost, řád i všeobjímající náruč.
Není to pro mne pokřivené slovo. Je to pro mne laskavá energie, která tu je pro mne vždy, když potřebuji. A to je tak úlevné. Uvědomit si, že v časech, kdy jsem ho necítila, bylo to jen mé rozhodnutí to tak mít. Že to já se od něj oddělila, ale on ode mne nikdy... A když jsem začala vnímat tu obrovskou naštvanost na něj, opět se mi v celé své lásce a podpoře ukázal, abych pochopila, jak to je...
A tak...přeji nám všem velké zastavení.
Nalezení smyslu ve svém konání a bytí a hlavně, nalezení lásky k sobě sama, protože JSME A VŽDY JSME BYLY DĚTMI BOŽÍMI, KTERÉ SI ZASLOUŽÍ VŠECHNU LÁSKU SVĚTA.
I my se můžeme rozpomenout na sílu svého vědomí, které nemusí být až do konce našich dnů "ukřižováno" v prostoru a čase.
I my se můžeme nadechnout do své věčnosti a začít svět okolo sebe proměňovat do větší lásky, sounáležitosti a podpory i mimo dny vánoční.
Objímám do každodennosti i svátků,
Milena Zafira Dea
Opmerkingen